Navzdory času - Časová smyčka

Kolem se míhaly barvy a tvary a on nebyl schopen nic rozeznat. Začínalo mu být špatně, pak se naštěstí pohyb okolo usměrnil a Draco najednou prudce dopadl tváří k zemi. Než se stačil rozkoukat, přistála přesně na něm ještě Pansy.
„Au, Parkinsonová, okamžitě ze mě slez,“ osopil se na dívku, jakmile postřehl, kdože to na něm vlastně leží. Za okamžik už se konečně zvedla a on byl schopen vstát. Octli se přesně v tom samém kupé, ale po Crabbovi a Goylovi jako by se slehla zem.
„Kde jsou ti dva?“ zeptala se Pansy a tvářila se vyděšeně.
„Pansy, my jsme v minulosti,“ řekl vážně.
„Cože, jak to?“ nechápala.
„Pansy,“ přešel k ní a chytl jí za paži. „Kolikrát jsi otočila tím obracečem?“
„Jakým obracečem?“
„To co jsem měl na krku, byl obraceč času, ty huso, tak kolikrát jsi tím otočila?“ Měl sto chutí jí jednu vrazit, aby se probrala, ale ovládl se a netrpělivě čekal na její odpověď.
„Já…, já nevím,“ přiznala potichu.
„A kde je teď?“ snažil se z ní dostat alespoň něco.
„Nevím, když se všechno kolem začalo točit, tak jsem ho upustila,“ odpověděla plaše a už křivila tvář, jako by se připravovala na tu facku. Draco ji však jen beze slova pustil a sklonil se k zemi. Chvíli hledání obraceč konečně objevil zakutálený pod sedačkou. Pozorně si ho prohlédl; po celé délce miniaturních přesýpacích hodin se táhla slabá prasklina.
„Doufej, že jsi ho nerozbila, jinak nevím, co bychom udělali,“ poznamenal, aniž by k ní zvedl zrak. Prstem přejel po sklíčku hodin. „Snad to ještě vydrží.“ Přešel k ní a chytl jí za ruku.
„Co to děláš?“ otázala se zmateně.
„Měly by být nastavené na původní dobu,“ mumlal si pro sebe. „Za nic na světě se mne teď nepusť,“ obrátil se k Pansy. Ta jenom přikývla a čekala, co se bude dít. Draco nejistě pootočil malým zlatým kroužkem kolem hodin a zavřel oči. Zase ucítil ten pocit, jako před chvílí. Všechno kolem se zatočilo a on znova dopadl na studenou podlahu kupé. Pansy se rozplácla vedle. Měli štěstí, že byly prosklené dveře zatažené závěsem, protože jinak by dva studenti válející se po zemi kupé určitě vzbudily podezření kolemjdoucích.
„Tak jsme to zvládli,“ nadhodila Pansy a zvedla se.
„Tak na to bych nevsázel,“ zkazil její naděje Draco. Stáli teď uprostřed toho samého kupé, kde se objevili poprvé. Poznal to podle malého srdce, vyrytého pod oknem, ve kterém někdo ještě vyškrábal dvě písmena.
„Co budeme dělat?“ zeptala se přiškrceným hlasem, když se pozorně rozhlédla a zjistila, že zmýlila.
„Nemám ponětí.“ Draco rezignovaně dosedl na sedačku. Pansy ho napodobila. „Jedeme do Bradavic,“ uvažoval Draco nahlas. „Kdo by nám tam mohl pomoci?“
„Snape?“ navrhla Pansy nesměle.
„Neblázni, možná, že takový Sanpe není ještě na světě,“ usadil ji Draco rázně.
„Tak co třeba Brumbál?“
„Brumbál je mrtvý, nevzpomínáš?“ řekl pomalu a v hlavě se mu vybavila ta vzpomínka.
„Avada Kedavra.“ Brumbál přepadl přes cimbuří a zmizel ve tmě.
„Sám jsi mi teď řekl, ať mlaskavě uvědomím, že jsme v minulosti a teď mi tady tvrdíš, že je Brumbál mrtvý,“ osopila se na něj Pansy pod dojmem křivdy.
„No, jo, máš pravdu,“ přiznal a usmál se. „Až dorazíme do Bradavic, půjdeme za Brumbálem.“
„Ale on bude na slavnosti,“ namítla Pansy.
„Tak za ním zajdeme až po slavnosti.“
„Ale co budeme do té doby dělat, vždyť slavnost vždycky trvá několik hodin?“
„Můžeš přestat s tím věčným ale? Já taky nejsem génius,“ utrhl se na ni.
„Tak promiň, že se snažím ti pomoct,“ odsekla a uraženě vyhlédla z okna. Bledě modrá obloha začínala tmavnout, což značilo, že už se blíží k Bradavicím.
„Pansy, nech toho urážení. Tak mu pošleme dopis, ne?“
„Hm… třeba. Dělej si, co chceš,“ řekla, aniž by se na něho podívala. Draco jen zavrtěl hlavou a začal se shánět po svém kufru. Pak ovšem uvědomil, že s sebou vlastně nic nemá, jen Pansy. Odhrnul závěs a vyšel na chodbu, než Pansy stačila jakkoli zareagovat. Smetl si z hábit smetí, které při pádu posbíral a zkontroloval, že všechny prameny světlých vlasů má pořád ulízané dozadu. Pak zaklepal na dveře jednoho kupé, plného děvčat asi tak o dva roky mladších než on sám. Všech pět se na něj překvapeně otočilo a jedna duchapřítomně vstala a otevřela mu.
„Ahoj,“ pozdravil Draco nesměle. „Mohla byste mi některá z vás půjčit kus pergamenu a brk?“ zeptal se.
„Jasně.“ Usměvavá brunetka hbitě vyskočila a začala se přehrabovat ve svém kufru. V mžiku už mu podávala ruličku pergamenu a brk.
„Díky,“ usmál se na ní mile. „Za chvíli ti to přinesu.“ A zmizel. Vrátil se do kupé a naškrábal krátký vzkaz, ve kterém vysvětlil jejich situaci. Vzal brk a složil pergamen.
„To ti někdo půjčil pergamen?“ zeptala se Pansy, když usoudila, že už uplynula dost dlouhá doba, po kterou měla být uražená. Toho si Draco samozřejmě všiml, ale nehodlal to nechat jenom tak.
„Jo, půjčila mi to jedna strašně pěkná slečna,“ provokoval.
„Tak jí nezapomeň pěkně poděkovat,“ upozornila ho ostře a opět se uraženě otočila k oknu. Draco se jen ušklíbl a vyšel z kupé.
„Díky,“ řekl a podával brunetce brk.
Ta se jen usmála a natáhla se pro něj.
„Jo a nemohla bys mi, prosím tě, půjčit i sovu?“ Teď už bylo Dracovi hodně trapně.
„Ty s sebou nic nemáš?“ podivila se bruneta a nevěřícně se usmála.
Draco jen zavrtěl hlavou a jeho tváře dostaly růžový nádech. „Víš, já jsem přestoupil z jiné školy a ještě neznám zdejší poměry, takže s sebou nic nemám. Rodiče mi to když tak pošlou,“ plácl první lež, co ho napadla.
„A komu ten dopis chceš poslat?“ zeptala se.
„Co je ti do toho?“ osopil se na ni nedůvěřivě. Zbytek kupé je pečlivě sledoval. Změna tónu v jeho hlase všechny dívky nemile překvapila.
„Moje sova poslouchá jenom mě, takže pokud chceš ten dopis opravdu odeslat, budeš mi to muset říct,“ odvětila rázně. Teď už se netvářila tak přívětivě, jako před chvílí.
„Jo, tak fajn, posílám ho Brumbálovi,“ odpověděl klidně, jako by na ni vůbec nevyjel. Tohle byla jeho taktika, když se zachoval nějak divně.
„Dobře, takže to dones Brumbálovi, Carmen,“ řekla sově a Draco jí podal dopis.
„Carmen?“ opakoval jízlivě.
„Jo, Carmen, máš s tím nějaký problém?“ odsekla a otočila se zpět k sově. Dopis přivázala dravci na nožku a vyhodila ho z okna ven.
„Ne, jen, že je to zvláštní jméno, díky,“ usmál se na ni a odebral se zpět do kupé, kde u okna seděla nabručená Pansy. Sedl si naproti ní, ale nepromluvil na ni. Neměl to za potřebí; vždyť se sem dostali jen kvůli ní. Jenže kdybych si ten obraceč nenechával na krku, tak…
Vytáhl malé přesýpací hodiny z kapsy, kam je před chvílí zlostně zastrčil, když se jim nepodařilo vrátit se zpět. Pozorně si přístroj prohlížel. Měl chuť ho rozmáčknout, ale to by jejich naděje na návrat byla ještě menší, takže se ovládl. Pověsil si je opět na krk a líně si opřel hlavu o sklo okna. Zavřel oči.
Ozvalo se zaklepání.
„Draco, je tady nějaká holka,“ upozornila Pansy spícího Malfoye. Ten otevřel oči a potřásl hlavou, aby z ní vyhnal nemravný sen, který se mu ještě před chvílí zdál. Vstal a otevřel brunetce dveře.
„Už ti odepsal,“ vtiskla mu do ruky obálku z tvrdého papíru. Zřejmě byla ještě pořád uražená, protože se na něj už ani nepodívala a pádila chodbičkou pryč.
Draco zamyšleně zalezl zpátky a posadil se na sedačku. Roztrhl obálku a očima přelétl krátký vzkaz.
„Máme se u něj zastavit ještě před zařazováním,“ poznamenal směrem k Pansy.
„Hm…“ odpověděla a dala tím jasně najevo, že na něj už nehodlá promluvit. Ani se na něj při tom ledabylém odfrknutí nepodívala.
Malfoy jen obrátil oči v sloup. Pak se ale neochotně zvedl a přisedl si vedle ní. Levou rukou ji objal kolem ramen.
„Ty sis řekla, že si teď budeš hrát na naštvanou?“ zeptal s mírným úsměvem.
„Já si na nic nehraju, naštval jsi mě,“ odsekla.
„Tak jestli jsem tě teda naštval, tak se ti omlouvám.“ K téhle větě se musel hodně přemáhat.
„Ty se… co?“ překvapeně se na něj otočila.
„Omlouvám, promiň, jsem pitomec,“ opakoval, přičemž se neubránil úsměvu při pohledu na její výraz.
„To jako vážně?“
„Vážně, proč se tomu tak divíš?“ zeptal se, přestože už dopředu znal odpověď.
„Ještě nikdy ses neomluvil.“
„Lepší pozdě, než-li nikdy, ne?“
„Jasně,“ přitakala a přitiskla se k němu, což on neopětoval zrovna nadšeně. V tu chvíli začal vlak prudce brzdit. Za okamžik už zastavil úplně a chodbička za dveřmi kupé se zaplnila nedočkavými studenty.
Pansy a Draco se připojili k davu, který se vyhrnul z kupé a začaly se sunout ven na nádraží v Prasinkách. Pansy se Draca pokusila chytit za ruku, ale on se jí jakoby náhodou vytrhl, když ho studenti tlačili ven.
„Prváci ke mně!“ zahulákal kdosi za Dracem, který se zběsile rozhlížel, aby Pansy našel ve množství dívek, které na nástupišti byly.
„Draco, vždyť je to Hagrid,“ zašeptala Malfoyvi do ucha Pansy, která se vzápětí vynořila vedle něho. Draco se otočil. Pansy se nemýlila, ten obrovský hromotluk s bujným plnovousem nemohl být nikdo jiný.
„Tak pojď,“ vyzval ji a oba společně zamířili ke kočárům.
„Neměli bychom jet spíš ve člunech, když jme tu jako noví?“ zapochybovala Pansy.
„Jenže nám je sedmnáct a navíc, my tady nebudeme studovat Pansy, my se ještě dneska vrátíme. Ty čluny by nás strašně zdržely,“ protestoval a nastoupil do jednoho kočáru. Pohled na testrály, kteří táhli kočáry ho vůbec nepřekvapil. Vždyť viděl umírat tolik lidí, počínaje Brumbálem, konče Belatrix.
Kodrcavá cesta mu připadala jako stoletá. Nemohl se dočkat, až je Brumbál osvobodí a vrátí je zpět. Draco otevřel dveře kočáry, jakmile testrálové zastavili a chtěl se co nejrychleji dostat do hradu. Jeho pozornost však upoutalo něco, co ho donutilo dveře opět zabouchnout, přičemž Pansy mále zlomil nos.
„Co děláš?“ obořila se na ně Pansy a chytla se na nos.
„Byl tam můj otec,“ pronesl jako v mrákotách.
„Cože?“ nechápala Pansy.
„Pansy,“ otočil se k ní. „My jsme v sedmdesátých letech. Viděl jsem tam svého otce, nevím, kolik mu teď tak může být, ale byl to on.“
„To jako vážně?“ zeptala se nevěřícně. Na bolest nosu docela zapomněla.
„Jo, to jako vážně,“ přisvědčil Draco a vyhlédl z okna. „Už je pryč, jdeme,“ zavelel a znova otevřel dvířka kočáru. Spolu s Pansy vystoupili ven do černočerné tmy a rychle vyrazili do hradu. Ve Vstupní síni se však nedali vpravo do Velké síně, kam mířili všichni ostatní, nýbrž nepozorovaně vystoupili po mramorovém schodišti.
Zastavili se až před kamenným chrličem, který strážil vchod do Brumbálovy pracovny.
„Medový ráj,“ zamumlal Draco se samolibou samozřejmostí, přičemž si od Pansy vysloužil obdivný pohled. Chrlič jim uvolnil vstup a oba vystoupali po kamenných schodech k masivním dveřím s ozdobným klepadlem. Draco zaklepal a tlumené dále je vyzvalo ke vstupu.
„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil Draco zdvořile a Pansy ho napodobila.
„Dobrý večer,“ pozdravil Brumbál vážně. „Nemáme moc času, a tak bych přešel rovnou k věci. Prosím posaďte se.“ Lehce mávl hůlkou a před jeho pracovním stolem se objevila dvě čalouněná křesla. „V dopise jste mi, pane Malfoyi vysvětlil, že jste se do této doby dostali náhodou pomocí obraceče času, který vám však už neumožnil se vrátit zpět, je to tak?“ zaměřil svůj vševědoucí pohled na Draca.
„Ano,“ souhlasil Malfoy.
„Máte ten obraceč?“ pokračoval ředitel.
„Ano, tady,“ Draco vytáhl z kapsy rozpitý přístroj a podal ho Brumbálovi. Ten si ho notnou chvíli se zájmem prohlížel. Pansy a Draco přímo hořeli nedočkavostí a nervozitou.
„Ten obraceč vás při druhém pokusu vrátil na to samé místo a jste si jistý, že i do té samé doby?“ zeptal se Brumbál, přičemž nespouštěl oči z kouzelné pomůcky, kterou nestále převracel v rukou.
„Ano, jsem si jistý,“ odpověděl Malfoy. Pansy jen strnule mlčela. „Budete schopen nás vrátit zpátky, pane profesore?“
„Obávám se, že ne,“ odpověděl zachmuřeně a zvedl pohled k oběma mladým lidem. „Tento jev, který způsobil, že jste se dvakrát ocitli v té samé době, totiž není zcela obvyklý.“
„Co to pro nás znamená?“ skočil mu do řeči Draco, kterému začínalo být z oné nenadálé skutečnosti nevolno.
„Pohltila vás takzvaná časová smyčka, uvízli jste v této době, v jakési smyčce. Není možno se vrátit ani jiným obracečem. Dá se pouze čekat na to, kdy vás sama smyčka vrátí zpět do vaší doby.“
„A to bude kdy?“ zeptal se Draco zděšeně. Na čele mu vyvstal studený pot a jeho tvář byla ještě bledší než obvykle.
„To se nedá určit. Může to být zítra, za půl roku, za pět, deset let, to nikdo neví,“ řekl vážně.
Pansy propukla pláč. Draco natáhl ruku a sevřel tu její, kterou křečovitě zatínala do podpěrky ruky, aby ji nějak utišil.
„To máme do té doby čekat? Ale jak, kde? Vždyť nemáme žádné peníze, vůbec nic.“ Draco se teď cítil přímo zoufale. Co budou dělat?
„Předpokládám, že jste jeli do Bradavic, když se stala ta nešťastná náhoda,“ pokračoval Brumbál. Draco přikývl, na slova se nezmohl. „Navrhuji vám dvěma teda, že byste měli studovat zde normálně dál, protože ze školy vás bohužel pustit nemůžu. Byli byste teď totiž trestně stíhaní za neobratné používání obraceče času, ministerstvo kouzel by vás možná zavřelo do Azkabanu, protože je teď vámi dvěma velmi ohrožena současnost i budoucnost. Pokud zde budete totiž delší dobu, je zcela možné, že prozradíte někomu něco z budoucnosti, čímž výrazně změníte minulost.“
Dracovi se z toho všeho už točila hlava. Přišel si jako ve snu.
„Který ročník navštěvujete ve vaší době?“ zeptal se ředitel.
„Máme nastoupit do sedmého,“ odpověděla místo Draca Pansy, která se konečně uklidnila.
„Pak se tedy budete vydávat za studenty, kteří přestoupili z jedné kouzelnické školy z Ameriky, protože pochybuji, že umíte francouzsky nebo bulharsky k tomu, abyste se mohli říkat, že jste sudovali v Kruvalu nebo Krásnohůlkách. Nastoupíte normálně do sedmého ročníku a budete se chovat, jako byste žili v této době. Žádné jiné východisko nevidím.“
„Nejspíš asi vážně budeme muset, Pansy,“ otočil se Malfoy k Pansy.
„Na slavnosti za několik minut vás zařadíme do některé z kolejí a já vám uvedu, jako nové studenty, aby nikdo nemohl pochybovat. Musíte mi ovšem slíbit, že nikomu neprozradíte nic z budoucnosti, ať už se má stát cokoli.“
„Ano, to slibujeme,“ přitakal Draco zmučeně.
„Jen tak pro informaci, abyste se neprořekli, píše se rok 1977 a současným ministrem kouzel je Alfred Brouček,“ řekl Brumbál a mírně se usmál. „Teď potřebuji znát už jen vaše celá jména, abych vás mohl uvést.“
„Draco Malfoy a Pansy Parkinsonová,“ odpověděla Pansy pohotově.
„Ale pane profesore, vím, že nesmím nic prozradit, ale teď na škole studuje můj otec a ne zcela náhodou má stejné příjmení jako já.“
„Ano, myslel jsem si to, takže si své jméno nechte, ale příjmení budete mít třeba Martons,“ pokračoval Brumbál.
„Ale co učebnice a všechny ostatní věci?“ zeptala se Pansy.
„O to se také postarám. Zítra ráno najdete oba u své postele kufr s oblečením a učebnicemi a klec se sovou. „
„Děkujeme, pane profesore,“ řekl Draco vděčně.
„Není zač, Draco, pamatujte však na zásadu, že nikomu nesmíte nic prozradit,“ usmál se a vstal. „Nyní už je čas na slavnost, takže pojďte,“ vyzval je.
Následovali ho po točitých schodech, chodbou až do velké síně. Zařazování bylo právě někde uprostřed. Nenadálý příchod Albuse Brumbála vyvolal všeobecné šeptání, ale ředitel si toho nevšímal. Zářivě se na všechny usmál a zasedl na svou židli uprostřed učitelského stolu. Draca a Pansy nechal stát v houfu prvňáčků, kteří čekali na zařazení. Profesorka McGonagallová si Brumbála přísně změřila, ale jinak svou zlobu nad tím, že jí nedal o nově příchozích vědět, dokonale skryla.
Jakmile vyvolala Minerva McGonagallová jméno posledního prváka, profesor Brumbál povstal. Všeobecný halas rychle utichl.
„Vítejte v novém školním roce v Bradavicích. Jak jste si jistě všimli, mezi žáky prvního ročníku přibyli i dva další studenti, kteří svou spolužáky velikostně značně převyšovali. Dovolte mi tedy, aby vám představil dva nové studenty, kteří k nám na poslední ročník přestoupili ze vzdálené americké školy Smellwilien. Draco Martons a Pansy Parkinsonová.“
Síní se ozval bujarý potlesk a Draco s Pansy se cítili nadmíru trapně.
„Doufám, že mi prominete, že ještě o chviličku oddálím skvělý hodokvas, když ještě na poslední chvíli zařadím naše nové dva studenty,“ pokračoval Brumbál a pokynul dvojici, aby jeden z nich přistoupl ke stoličce, na níž ležel ošuntělý moudrý klobouk.
„Dáma má přednost,“ zamumlal Draco Pansy do ucha a postrčil jí směrem ke stoličce. Pansy klopýtla, ale nakonec udržel rovnováhu a došla k Moudrému klobouku. Profesorka McGonagallová pozvedla kus prastaré látky a položila ho Pansy na hlavu.
„Zmijozel,“ vykřikl Moudrý klobouk pomuchlanými ústy, která měl vedle krempy. Od stolu vpravo se ozval nadšený potlesk a Pansy zamířila ke stolu, kde měla sedět i v budoucnosti.
Teď si na stoličky sedl Draco. Klobouk mu mumlal do ucha cosi o odvaze a chrabrosti a pak jeho chraplavý hlas naplnil Velkou síň hlasitým výkřikem:
„Nebelvír!“